Po přiblížení vztahu ukrajinštiny a ruštiny v minulých dílech pokračuje putování Víta Bočka po jazycích, jimiž se mluví na Ukrajině, povídáním o trochu tajuplném etniku Rusínů. Kdo Rusínové vlastně jsou a jakým mluví jazykem?
Po přiblížení vztahu ukrajinštiny a ruštiny v minulých dílech tohoto seriálu pokračuje naše putování po jazycích, jimiž se mluví na Ukrajině, povídáním o trochu tajuplném etniku Rusínů. Většina z nás ví asi o Rusínech hlavně to, co jsme se naučili ve škole v hodinách dějepisu a české literatury: že v době první československé republiky byla součástí našeho státu i tzv. Podkarpatská Rus a že se tamní život stal i předmětem zájmu některých našich spisovatelů, kteří různé náměty z tohoto prostředí zpracovali formou baladicky laděných románů a povídek, jako jsou hlavně Nikola Šuhaj loupežník či Golet v údolí od Ivana Olbrachta nebo Hordubal Karla Čapka. Kdo ale Rusínové vlastně jsou a jakým mluví jazykem?
Rusíni jsou vedle Rusů, Bělorusů a Ukrajinců čtvrtým východoslovanským etnikem. Rusínské obyvatelstvo se vyskytuje především v oblasti severovýchodních Karpat a jejich okolí, což je území, které se v průběhu dějin stávalo součástí různých státních útvarů, ale nikdy nedosáhlo samostatnosti. Dnes jsou Rusínové státními příslušníky zejména Ukrajiny, Polska a Slovenska, ale také Rumunska a Maďarska. Kromě toho ještě existuje jihorusínské osídlení, hlavně na severu Srbska (Vojvodina) a Chorvatska (Slavonie). Rusínská minorita žije i u nás, funguje tu mimo jiné Společnost přátel Podkarpatské Rusi. Početná menšina je i ve Spojených státech.
Domovinou většiny Rusínů je ovšem Ukrajina, přičemž zmíněné teritorium nese název Zakarpatská oblast. Víceméně se kryje s oblastí historické Podkarpatské Rusi. Rozdíl v názvech je vlastně dán hlavně směrem pohledu: viděno od východu, z hlavní části Ukrajiny, se jedná o území „za“ Karpaty, kdežto z našeho pohledu je to oblast „pod“ horami, než se začnou zvedat. Největšími centry jsou města Užhorod a Mukačevo.
Počet Rusínů nelze přesně určit, údaje se velmi liší v závislosti na způsobu sčítání. Vědomí etnické identity se neustále proměňuje, někdy i v souvislosti s asimilační nebo propagandistickou politikou příslušného státu. Jako menšinové etnikum uznává Rusíny většina výše jmenovaných států. Výjimkou je ovšem Ukrajina. Ukrajinský stát je v tomto ohledu velmi nevstřícný a jednoduše považuje Rusíny za Ukrajince (pouze v letech 2012–2014 je uznával jako samostatnou menšinu). Hlavní motivací je zde zjevně snaha ve složité jazykově-etnické situaci Ukrajiny nesnižovat počet Ukrajinců, držet národ co možná nejvíc jednotný. Za takové situace se mnozí Rusínové navenek ke své rusínské identitě nepřihlašují anebo ji opravdu ztrácejí. Nicméně jejich skutečný počet je patrně o mnoho vyšší, než uvádějí úřední statistiky. V některých pracích se dokonce předpokládá, že ukrajinských Rusínů je zhruba půl milionu. Oficiálně je to pouze několik desítek tisíc. Záležitost rusínské emancipace je skutečně politicky složitá, protože některé prorusínské aktivity včetně přímo separatistických tendencí jsou podporovány Ruskem, které má za cíl situaci v tomto regionu destabilizovat. Vzhledem k podobnosti názvů se šíří i narativ, že Rusínové jsou vlastně Rusové.
Zajímavá je také náboženská otázka. Zatímco Ukrajinci jsou z drtivé většiny pravoslavného vyznání, u Rusínů je tomu jinak: vyznavači pravoslaví zde představují menšinu, rozšířeno je především vyznání katolické, ovšem jeho řecká varianta, nikoli římská, která převažuje u nás. Řečtí katolíci jsou vlastně rozkročeni mezi západním a východním křesťanstvím: uznávají svrchovanost římského papeže, ale bohoslužby jsou slouženy podle byzantských pravidel. S pravoslavím je spojuje také neexistence kněžského celibátu.
Z lingvistického hlediska se na jazyk Rusínů pohlíželo různě. Někteří ho měli za nářečí ruštiny, což je zjevný nesmysl, dnes vesměs opuštěný. Jiní jej považují za nářečí ukrajinštiny, což smysl dává, protože podobnosti jsou velké. Většina jazykovědců dnes ovšem považuje rusínštinu za samostatný jazyk východoslovanského původu, který ale na jednotlivých územích absorboval také řadu prvků západoslovanských (slovenských, polských), jihoslovanských (srbských) i neslovanských (maďarských, rumunských). Vlastně se jedná o skupinu různých nářečí, přičemž existují dvě základní velké skupiny: karpatorusínská a panonská (jihorusínská). Snahy o vytvoření a zavedení jednotného spisovného jazyka pro tyto oblasti se nikdy nepodařilo uskutečnit. Na začátku 90. let minulého století vznikla idea, podle které měly být vytvořeny čtyři spisovné podoby rusínštiny, ukrajinská, slovenská, polská a jugoslávská, a vedle toho pak měla postupně vzniknout jakási jednotná, zastřešující varianta rusínštiny použitelná pro všechny Rusíny. Inspirací zde byl postup uplatňovaný v podobně roztříštěné situaci rétorománských nářečí v alpských oblastech. První krok tohoto programu se podařil, postupně vznikly kodifikované, spisovné podoby rusínštiny na Slovensku („prešovská rusínština“ od roku 1995), v Polsku („lemkovská rusínština“ od roku 2000) i na Ukrajině („podkarpatská rusínština“ od roku 1999, zde ovšem neoficiální, státem neuznávaná) s vlastními gramatikami a slovníky; v Srbsku je spisovná podoba rusínštiny pěstována již od 20. let 20. století a těší se mimořádné podpoře ze strany státu. Ke vzniku zmíněné jednotné varianty rusínštiny, která by stála nad těmito dílčími, ovšem nedošlo.
Pokud jde o specifika rusínštiny, zmínit můžeme alespoň jednu zvláštnost týkající se pravopisu a výslovnosti karpatských variant. Možná si vzpomenete, jak jsme si v prvním díle našeho seriálu o ukrajinštině ukazovali různé odlišnosti mezi ukrajinštinou, ruštinou a běloruštinou v zápisu tvrdého [y] a měkkého [i]. Každý z těchto jazyků využívá ze tří grafémů i, и a ы, které jsou k dispozici, odlišnou dvojici. Rusínština naproti tomu používá rovnou všechny tři znaky, protože rozlišuje dokonce tři různé výslovnosti této hlásky, přičemž и je někde napůl cesty mezi měkkým i a tvrdým ы.
Nakonec si připomeňme, že rusínského původu byli například pop-artový výtvarník Andy Warhol nebo komunistický pohlavár Vasiľ Bilak.
