Rozhovor s boskovickým evangelickým farářem Jiřím Burešem. Pozvali jsme ho, abychom se zeptali, jestli „jezulátko funguje“, ale hlavně abychom se vážněji pobavili o náboženství a politice.

Tak co to jezulátko, bratře faráři, funguje, nebo nefunguje?

No… nefunguje.

A jak je to možné?

Hlavně bych řekl z mého pohledu věřícího člověka, že vůbec to slovo fungovat v souvislosti s vírou, v souvislosti se vztahem člověka k tomu, co ho přesahuje, je prostě nešťastné sloveso. Je to nešťastná věta. Funguje to, nefunguje. Fungují mechanické věci, fungují přístroje. Možná fungují státní instituce, i když taky máme různé pochybnosti. Ale vztah k Bohu a vůbec vztahy nefungují. My jsme tohle sloveso nechali nějak zaplevelit naši lidskou realitu a teď se nám to vrací i s úroky.

Já jsem četl v jednom z komentářů, že se opravdu věřící lidé mohou Andreji Babišovi a jezulátku jenom smát. Ale pak jsem si všiml z reakce duchovních, že to některé možná naštvalo, některých se to opravdu dotklo. Jak jsi to prožíval ty?

Musím říct, že sdílím tu emoci, že se mě to dotklo. Že mě to nějakým způsobem jako věřícího člověka trošičku hnětlo, že si někdo myslí, že tohle je víra. Že tohle je to, co na věřící lidi bude fungovat. Trošku se mi zdálo, že to to téma víry prostě shodilo. Ale zároveň mě to bavilo nebo pobavilo, že jsem nevěděl, jestli se mám zlobit, nebo se tomu smát, jak to bylo myšleno.

A trochu jsem měl obavu, jestli se třeba neukáže, že nakonec věřící lidé opravdu takto vnímají vztah k Bohu. A myslím, že se to neukázalo, v tom druhém kole, že to prostě nezafungovalo, tenhle trik.

Můžeme to ještě trochu vysvětlit? Někdo by mohl říct, že v evangeliu se píše Proste a bude vám dáno. Není ten Babišův přístup k jezulátku prostě jenom nějaký způsob, jak Boha o něco poprosit a věřit, že bude dáno? Nebo co je na tom vlastně špatně?

Tady bych asi byl rád, aby to nevyznělo tak, že to lidem, kteří třeba tu sošku a to místo mají rádi a je pro ně spojeno s nějakou jejich duchovní zkušeností, chceme shodit. To určitě ne. Myslím si, že opravdu je možné putovat do Lorety, putovat k jezulátku, modlit se tam a nějakým způsobem prožít něco velmi duchovně podstatného ve vztahu k Bohu. To je reálná věc.

Problém, který se ukázal v přístupu pana kandidáta Andreje Babiše, byl v tom, že jezulátko byl nějaký předmět, se kterým on manipuloval. Myslím, že docela stručně a dobře to bylo vidět v tom rozhovoru, kdy vytáhl jezulátko z kapsy. To je takový jasný obraz. Ta představa, že máme Boha v kapse, ta představa, že nám může nějak mechanicky zajistit to, po čem toužíme, co bychom chtěli z úplně jiných důvodů, k úplně jiným cílům, které se třeba Bohu protiví – tak to je to, co je na tom špatně. To je představa, která je už v Bibli několikrát zcela jasně odsouzena.

Je to zároveň ta hranice mezi vírou a pověrou? Jak to vnímáš?

Slovo pověra je trošku ošidné. Každá víra v sobě může nést osobní prvky nějaké pověry. Někdy se na něco spoléháme, je to pro nás nějaké znamení, pro někoho jiného je to pověra. Je to hodně subjektivní kategorie. Ale klíčové je, aby Bůh pro nás byl živým protějškem, abychom na něho neměli mechanický princip. Tomuhle se v teologii často říká magie, je to nějaká sobecká magie, ve které si toho Boha stahuji pomocí věcí a tím z něho děláme nějakou modlu, falešný obraz. Tohle je nejhorší věc, která je hodně odsuzovaná ve Starém zákoně.

A je to mezi křesťany i dneska rozšířený přístup? Že Bůh je tady tak trošku od toho, aby nám zařídil lepší život?

Je to vždycky nebezpečí pro křesťanskou víru. Ta představa, že se modlíme a Bůh nám automaticky dá. Bůh je tu jako automat nějakých splněných přání. To je taková dětská představa, se kterou musíme bojovat.

Mám rád výrok Martina Luthera, který řekl, že náš modlitební život začíná v okamžiku, kdy nám Bůh nesplní to, oč jsme ho prosili. To není ten moment, kdy jsme s tou modlitbou daleko, ale tam to začíná, když si uvědomíme, že to je opravdu živý vztah.

Překvapilo tě, že se náboženské téma, i když tady v té trošku bizarní podobě, objevilo v politické kampani?

Ono to není poprvé. Já bych na to rád upozornil, že to, jak si teď mnoho lidí utahovalo z Andreje Babiše, není úplně fér, protože se to vracívá – že politici, když se blíží volby, tak to téma vytahují. Snaží se získat konkrétně tuto skupinu lidí, kteří věří v Boha. Připomenu, že třeba Jiří Paroubek, Václav Klaus náhle oprašovali to, že byli členy Československé církve husické, když došlo na lámání chleba. Takže mě to nepřekvapuje. Jenom mě překvapil ten způsob, jak brutální ten útok byl, nebo jak byl prostinký taky asi.

Když necháme stranou ten styl, tak jak vůbec vnímáš propojování náboženství a politiky? Vadí ti to, anebo naopak třeba vítáš, když se politici hlásí ke křesťanským východiskům svého myšlení nebo svého programu?

Málokdy se setkávám s tím, že by to dělali způsobem, který by byl obsahový. To bych asi vítal. Zároveň nevítám to, když křesťanství nebo jakékoliv náboženství je jenom nějakou vlajkou, kterou se zamává těsně před volbami. To je chyba.

Kdyby šlo o obsahové věci – někdy se to stane, že je vidět, že ten kandidát věcně mluví o věcech křesťanských. A často ani nenazve, že jsou křesťanské, ale je to vidět. A to je pro nás mnohem důležitější.

Já mám zároveň dojem, nebo setkávám se s tím, že když se člověk hlásí ke křesťanství, tak lidé automaticky předpokládají, že má konzervativní nebo dokonce pravicově konzervativní názory. Máme tady i stranu, která si do názvu nebo v názvu nechává to slovo křesťanská a která se taky profiluje dost konzervativně. Existuje i nějaký proud a nějaká tradice levicové a liberální teologie, která přesahuje do politiky?

Určitě. Je to asi specifikum českého prostředí a řekl bych i vývoje posledních třiceti let, protože to nebylo vždycky tak jasné, že zdejší strana lidová bude pravicově vyhraněná. Ještě Josef Lux se snažil mluvit o nějaké třetí síle, připomínal, že křesťanství má v sobě výrazné sociální důrazy. Ale od té doby, obávám se, se právě ta křesťanská KDU-ČSL posunula víc napravo.

Ale abych se vyjádřil k těm zdrojům, tak tady je určitě veliká tradice, že křesťanství promluvá i do situací, které se týkají sociální situace lidí a které se týkají nějakého pokroku ve společnosti. Připomněl bych země Jižní Ameriky, kde křesťanství už sehrálo a ještě stále hraje velmi zásadní roli kritiky poměrů, ve kterých jsou velké skupiny chudých vrstev společnosti nějak vykořisťovány, zotročovány, kde se lidé neberou jako rovnocenní a tak dále. Takže křesťanství má velký potenciál stát na straně třeba těch málo zastoupených, chudších vrstev společnosti. Jenom v našem současném kontextu, v naší zemi, se to takto viditelně nespojuje s jednou politickou silou.

Platí to i o tom konzervativismu? Může stát křesťanství i spíš na těch liberálních pozicích, když dnes probíhá debata o LGBT a podobně, která je hodně spojovaná s konzervativními křesťanskými proudy? Jak to vnímáš?

Tady je to hodně složité, protože uvnitř v křesťanství probíhají velmi ostré debaty, které se týkají těchto otázek. A ty opravdu mají potenciál rozdělovat církve a celé církevní tradice. To se děje. Takže chápu, když někdo zvenku dnes vnímá křesťany nebo křesťanské církve jako by stály spíš proti těmhle liberálním tendencím.

Zvenku to někdy vypadá, že ta debata ani neprobíhá, že je to jasné.

Přesně tak. Je to náročný proces, který teď během posledních desetiletí stále vře uvnitř církví. Naše církev, a třeba ještě viditelněji starokatolická církev v naší zemi, už se vyslovuje více a více třeba pro podporu LGBTQ svazků. A zároveň i u nás a jinde se to napětí děje.

Takže já to chápu, že to tak lidé vnímají, ale zároveň mnozí křesťané už stojí na té straně liberální. A já bych teda rád zdůraznil, že jsem přesvědčený, že je to jakýsi Ježíšův duch – přijímat právě ty marginalizované lidi. Ty texty v Bibli, které se obrací právě třeba proti LGBTQ komunitě, jsou texty zákona nebo zákonitostí, které provázely židovskou nebo křesťanskou komunitu. Ale Ježíšův duch přece jenom míří spíš vstříc lidem, kteří jsou nějak vyřazováni.

Mimochodem, Biblie je asi v určitých pasážích ke světské moci docela nekonfrontační. Je známý ten výrok Co je císařovo, dávejte císaři, který vyznívá tak trošku, aby člověk tu politiku možná tolik neřešil, nebo aby se vůči ní tolik nevymezoval. Není tedy na místě držet se od té světské moci trochu dál? Jak to vidíš z pozice křesťanského faráře?

Já ten výrok musím doplnit. Ježíše se ptají, jestli se má platit daň císaři. On říká: Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Božího, dávejte Bohu. A ta druhá část je důležitá z toho důvodu, že císař v té době měl tendenci nechávat se prohlašovat za Boha a také si tak nechat sloužit.

A v tomhle ohledu ten Ježíšův výrok není nepolitický, ale má docela velké ostří. Ježíš neutočí přímo na císaře, Ježíš se nevydává do té konfrontace: Volte mě, já budu vaším novým císařem, uděláme vzpouru, ale říká na druhou stranu: ta politika, ten císař nemůže být Bohem. A to je věc, kterou má křesťanství docela výrazně stále zdůrazňovat. Ani ten, kdo vyhrál, ani současný kandidát, který je teď mnohými oslavován, není žádným bohem.

Ta druhá část té otázky je taková, že opravdu v dějinách křesťanství je napětí vůči moci, a to se často řešilo s tím, že se křesťanství nějakým způsobem s mocí propojovalo. Což právě ten Ježíšův výrok neumožňuje. Myslím, že se církev učí postupně vnímat, jak je to nebezpečné a negativní. My protestanté, evangelíci, k tomuhle tématu máme, myslím si, trochu blíž. Je to pro nás nebezpečný příběh, když se propojuje oltář s trůnem, a zvlášť tady v českém prostředí, kde se tohle spojení historicky projevovalo vždycky v pronásledování řekněme těch nejzdravějších forem křesťanství, které u nás byly. Třeba Jednota bratrská, která byla vlastně skoro po celou svoji existenci takhle pronásledována.

Mimochodem, jak to řešíš jako kazatel? Pouštíš politiku do svých kázání, debatuješ na církevní půdě o politice s lidmi, nebo radši ne?

Je to ožehavé. To bych rád řekl. A my jsme před tím byli varováni ve škole na teologii, že to je nevhodné. Zároveň Ježíšův apel, Ježíšův život nezadržitelně zasahuje do veřejné sféry. Křesťanství a víra tady nejsou jenom proto, aby žily v našem srdci. To, co Ježíš dělal, to měnilo společnost. Důsledkem křesťanství bylo zrovnoprávnění žen v křesťanských komunitách a i mnohem vstřícnější přístup třeba k otrokům. To byly prostě politické důsledky.

Jestli člověk může kázat? Já myslím, že křesťanství musí nějakým způsobem zasahovat i do veřejných věcí, a je chyba, když se toho zříkáme. Co je nebezpečné a čeho je třeba se vyvarovat, je stranění. To znamená právě takové to mávání vlajkou. I když mám svůj politický názor na to, koho třeba volit v druhém kole, tak bych to nikdy z kazatelny neřekl otevřeně. Ale můžu a musím mluvit o obsahu. A to, jak s tím pak naloží ten, kdo nad tím přemýšlí, to už je jeho vnitřní svoboda.

Souvisí to s tím, že se dnes taky hodně mluví o tom, jak politika rozděluje společnost. Dotýká se to i křesťanských komunit. Ve sborech asi nevolí všichni stejně. I církevní představitelé jsou různí. Narážíš v tomto ohledu na konflikty i v tom křesťanském prostředí?

Je jich dost. To slýchám. Hodně to slyším od svých kolegů. Někteří kvůli tomu měli velké spory. Z některých komunit odešli křesťané. Zejména ta prezidentská volba, ve které jsou na konci dva kandidáti a celá země tím žije, velké emoce, tak to umožňuje. Na druhou stranu je zjevné, že právě víra má nějaký potenciál nás držet pohromadě. Protože dobře žitá víra je hlubší než politické přesvědčení. A v té komunitě jsme schopni se přijmout, i když máme různé politické názory. Člověk se má učit být pokorný. Vědět, že to, co si myslím, může být ještě jinak. Protože pravda je větší, než jsme my. Pravda není na straně jednoho ze dvou kandidátů. I to, když se pak říká, že tenhle kandidát je zlo, nebo tenhle je dobro, to si myslím, že už není křesťanské. Už saháme Pánu Bohu do jeho hry, která je trošku větší než naše.

Ty už si to trochu naznačil, když jsi mluvil o tom, že křesťané by dneska mohli mít co říct i k současné politice. Můžeš to trochu specifikovat? Existují podle tebe nějaká témata, kterými by právě křesťané právě dnes mohli přispívat do té veřejné debaty, do politiky, a akcentovat je?

Já si myslím, že to, co je důležité v současném křesťanství, je právě znovu promýšlet hloubku Ježíšova příběhu, ve kterém se ukazuje, že Ježíš je někdo, kdo člověka osvobozuje k novému vidění sebe i společnosti. Samozřejmě já to říkám u vědomí toho, že se dneska křesťanství jeví jakoby na tom druhém pólu – jako síla, která spíš konzervuje. Může to tak být. Zároveň se potkávám s mnoha lidmi, kteří křesťanství žijí jako nějakou osvobozující sílu, která jim ukazuje možnost nové společnosti.

Křesťanství vlastně nikdy nebylo konzervativní vírou, nebylo tak založeno. A jestli jsme se dostali do téhle dějinné podoby, tak já se spoléhám na to, že má v sobě také velké obrodné síly, které už se mnohokrát projevily v jeho dějinách. A to je dneska náš úkol.

I v politice?

I v politice. Určitě.