Salesián Petr Cvrkal pochází z Boskovic a je aktuálně je ředitelem bulharské salesiánské komunity. V Bulharsku působí jako kněz, vede kurzy animátorů, duchovně doprovází a věnuje se práci s mládeží.
Petře, jaká byla tvoje cesta ke kněžství?
Oslovil mě jeden kněz, který působil zde v Boskovicích – Josef Brtník. Díky němu jsem začal uvažovat o kněžství, bylo to během totality. A postupně jsem kněžství spojil i s tím, že chci být řeholníkem. Salesiánem, to jsou řeholníci, kteří pracují s dětmi a mládeží.
A jak ses právě k salesiánům dostal? Co tě tam přitáhlo?
Když mně bylo asi 12 let, pozval mě ten kněz, který zde byl kaplanem, na jednu táborovou akci – říkalo se jí Chaloupky během totality. Začal jsem se účastnit těchto táborů jako dítě, později jako animátor, pomocník a nakonec jako vedoucí. A už díky tomu jsem salesiány víc a víc poznával a byl jsem osloven tím, že pracují pro děti a mládež.
Takže základ práce salesiánů tvoří činnost zaměřená na děti a na mládeži?
Náš zakladatel je Jan Bosco, italský kněz, který žil na konci 19. století v Turíně. Byla tam situace, kdy mnoho rodin hledalo práci a odcházelo do velkých měst, do Turína, a plno dětí a mládeže zůstávalo na ulicích. On je začal dávat dohromady, chystal pro ně programy, ubytování a nabízel jim práci nebo vzdělání.
Dnes působíš na misiích v Bulharsku. Proč vlastně Bulharsko?
Po revoluci, kdy začaly církevní řády zase působit oficiálně, začali působit i salesiáni. A každá skupina – tomu se říká provincie – většinou měla nějaké misijní území. Čekali jsme, že dostaneme Rusko, protože tady se učila během totality ruština, byli jsme na to jazykově připravení. Ale papež Jan Pavel II. si přál, aby salesiáni přišli na Balkán, a tuto žádost předal našemu hlavnímu představenému v Římě. A ten rozhodl, že jako česká provincie dostaneme jako misijní území Bulharsko.
Jaká je hlavní náplň vaší práce?
Do Bulharska přišli první salesiáni v roce 1994. Naše první místo byl Kazanlak, opuštěné místo, kde působil poslední kněz před 40 roky. Faře, kterou jsme tam převzali, těsně předtím, než ji církvi vrátili, zapálili střechu. Když to první bratři viděli, říkali: to je ideální místo, tady nám nikdo nebude nic závidět. Tak tam jsme začali pracovat.
Bulharsko je pravoslavná země, takže ne vždy jsme byli přijímáni s otevřenou náručí, obzvlášť na začátku, kdy nás brali jako nějakou sektu. Necítili jsme vůbec podporu společnosti. Postupně jsme opravili ten dům, začali jsme dělat programy pro děti a mládež, začali jsme organizovat letní tábory.
A v jednu chvíli nás tam bylo asi osm na jednom místě a vnímali jsme, že máme potenciál dělat něco dál. A tak jsme hledali další místo a nakonec jsme se rozhodli pro Starou Zagoru, což je město asi 40 km od Kazanlaku. A tam jsme šli s tím, že tam chceme pracovat s Romy. Protože v tomto městě, které má asi 115 tisíc obyvatel, je asi 20–25 tisíc Romů v jedné velké čtvrti.
Jenom abychom to ještě upřesnili, ty jsi říkal, že jste tam přišli v roce 1994 – a konkrétně ty jsi tam od kterého roku?
Já jsem tam byl třikrát, poprvé jako student na praxi v letech 1996 a 1997, pak jsem tam přišel jako nový kněz v roce 2003. A pak jsem ještě během té doby byl na tři roky tady ve Zlíně.
A kromě té přestávky působíš tam?
Dvacet let působím v Bulharsku.
Už jsi řekl, že dneska pracujete hlavně s Romy. Jaká je tedy teď vaše cílová skupina a v jaké životní a sociální situaci se nachází?
Je zajímavé, že když nás bylo v Kazanlaku osm, přijeli naši představení a hledali jsme, co můžeme ještě dělat dalšího nebo co rozvíjet, tak po prvním setkání zaznívalo, že určitě nechceme pracovat s Romy – protože nikdo z nás s nimi nikdy nepracoval, neměli jsme na to žádné vzdělání a možná jsme měli strach, obavy s touto skupinou pracovat. A za dva roky šli první tři z nás do Staré Zagory s cílem, že tady budou pracovat v romské čtvrti.
A co vás k tomu inspirovalo? Pocítili jste, že je to nějak důležité, že to potřebují?
Tím motorem je, že spolubratří opravdu žijí duchovně a že v jednu chvíli jsme schopni dělat věci, které nemají žádnou lidskou logiku. Jít do něčeho, s čím nemáš zkušenost, čeho se třeba trochu obáváš. A základní poslání nás salesiánů je pracovat s nejchudobnějšími a s těmi, kdo jsou nejvíc na okraji společnosti. To bylo to, co nás potom vedlo do Staré Zagory.
Jak velký problém chudoba v současném Bulharsku je? Můžeš to popsat pro člověka, který tam nikdy nebyl – jaké jsou rozdíly mezi Bulharskem a Českou republikou?
Bulharsko je v Evropské unii, není tam nějaká bída, že by tam lidé umírali hlady. Ve srovnání se světem se i Bulharsko nachází v bohaté části světa. Ale v takovém lidském srovnání života v České republice a Bulharsku je to veliký rozdíl ekonomický i sociální.
Působíte v oblasti, která by se dala srovnat s tím, čemu tady v Čechách říkáme vyloučené lokality? Nebo jak to funguje z hlediska sociální struktury? Je to teda oblast, ve které žije hodně chudých lidí pohromadě?
S tím, že budeme pracovat s Romy, jsme vstoupili do romské čtvrti, která má asi dvacet tisíc obyvatel. A nebyli jsme na to přípravení, hledali jsme, jak bychom tam mohli zakotvit. Našli jsme tam jednu nadaci, která nám propůjčila tři místnosti, kde jsme se začali scházet a začali jsme shromažďovat děti a mládež. Takže naše cílová skupina jsou děti a mládež z nejchudobnějších rodin v té romské čtvrti.
Takový jednoduchý příklad: my samozřejmě nemůžeme zachránit celou tu čtvrť, máme některé rodiny, do kterých investujeme víc – třeba jednu rodinu, kterou mám já trochu na starosti. A to je to máma, která má asi třicet roků a čtyři děti. A donedávna žila jenom z přídavků na děti, což znamená 80 euro pro pět lidí. A z toho musela vyžít. Takže to je úplně nesrovnatelné, když člověk vidí, v jakých sociálních poměrech žijí a jaké mají možnosti.
Jak vaše práce konkrétně probíhá?
V současné době tam budujeme to místo, kde žijeme, řekněme komunitu. Jsme tam čtyři salesiáni. Dále tam budujeme kostel. A co vidíme jako důležité, co pomůže romské společnosti, je vzdělání. Proto budujeme školu nebo nějaký vzdělávací institut. Protože čím budou vzdělanější, tak tím lépe se zařadí do společnosti, tím méně budou manipulovatelní.
A náš program vypadal třeba minulý školní rok tak, že s Romy pracujeme od úterka do neděle. V úterý jsme v romské čtvrtí v terénu. Ve středu a v pátek chodí k nám, první hodina a půl je doučování, příprava do školy. Máme skupiny podle věku. A pak je tam volná možnost zahrát si hry. Ve čtvrtek je to formou kroužku, v sobotu tomu říkáme biblické hodiny, kdy jsou součástí programu hry a biblické vzdělávání. Takže důraz je pomoct ve vzdělání a motivovat je, aby i navštěvovali školy, které se v té romské čtvrtí nachází. Aktuálně jsou tam dvě, ale je to velký boj, protože do nich děti moc nechodí.
A tato cílová skupina, se kterou pracujete, jsou katolíci? Romská menšina je katolická, nebo ne?
Ne, nejsou katolíci. Většina těch Romů jsou protestanti, protože protestanti tam po pádu komunismu v tomto prostředí velice aktivně pracovali. Skoro nejsou pravoslavní, i když je to pravoslavná země, protože pravoslavná církev nemá apoštolát. A jedna část, možná necelá jedna třetina, jsou muslimové. Naše programy jsou otevřené pro všechny.
Už jsem zmínil, že vedeš kurzy animátorů, a ty jsi mluvil o tom, žes takový kurz absolvoval. Můžeš vysvětlit, co to je?
Kurzy animátorů trvají dva roky. Každý rok čtyři víkendy. Je to pro mladé z celého Bulharska, kteří nám chtějí pomáhat třeba o prázdninách s tábory nebo můžou přijet během roku za námi a pomáhat nám. A nebo pomáhat ve farnostech na místech, kde se nachází.
Už jsme mluvili o tom, že Bulharsko je převážně pravoslavné. Ty jsi říkal, že za začátku se na vás dívali s nedůvěrou. Jak se to za tu dobu, co tam jsi, posunulo? Jaká je dneska vaše pozice a jak je vnímaná vaše práce?
Útoky určitě nejsou takové jako na začátku. Což beru pozitivně i negativně. Negativně v tom významu, že dnes žijeme ve společnosti, kdy ztrácíme zájem o druhého. Ty si dělej, co chceš, pokud nevstupuješ do mého prostoru. Když jsi katolík nebo satanista nebo cokoliv jiného, to mně je jedno, pokud mně nevadíš.
Snažíme se do společnosti, kam přijdeme, vstupovat. To první místo, kde jsme byli, Kazanlak, je městečko, které má dnes 50 tisíc obyvatel. Tam jsme měli i velmi dobré vztahy s radnicí. A ve Staré Zagoře se taky postupně dostáváme do povědomí. Udělalo nám velkou radost, že jsme měli jedno setkání podnikatelů a významných osobností Staré Zagory – a poprvé jsme uslyšeli, že tím, co děláme, pomáháme městu. Že to děláme pro společnost.
Jaká je tam situace mezi jednotlivými komunitami? V České republice není zdaleka tak velká romská menšina, ale v některých oblastech pozorujeme, že dochází k docela velkému napětí. Jak je to v Bulharsku?
Ty komunity jsou samozřejmě uzavřené. Romská čtvrť je uzavřená – proto třeba když děláme programy pro děti, tak mnohdy poprvé vyjedou třeba k moři nebo do nějakých měst. Existuje tam určitý strach, jak ze strany Bulharů vstupovat do té čtvrti, tak samozřejmě i ze strany Romů z té čtvrti vystupovat.
A jak přijali vás, když jste přišli? Jak je těžké získat si jejich důvěru?
Tím, že děláme s dětmi a mládeží, jsme postupně získávali sympatie. Takže dneska, když tam třeba já jednou týdně chodím a sbírám kluky, protože tam máme skautskou družinku, tak ti lidi ví, že jsem kněz, že jsem salesián a že něco dělám pro jejich děti. Takže jsme tam přijímáni vždycky pozitivně.
Co misijní práce znamená pro tebe osobně? Jak ji prožíváš ve vztahu ke své víře? Splnilo to představu, se kterou jsi do toho šel na začátku?
Je to práce náročná, ale krásná. Posilou pro mě je, že na to nejsem sám. Jsme komunita, čtyři salesiáni, tři jsme z Čech, jednoho máme z Argentiny. U práce s Romy se výsledky moc nevidí, ale tím, že to děláme společně a máme nějaký vyšší smysl, třeba že úspěchy budou sklízet další generace, jsme trochu svobodnější od toho, že výsledky musíme vidět nebo že se nám všechno musí povést.
Takže neprocházíš fázemi, kdy bys měl pocit, že je to k ničemu, ale věříš té práci a pokračujete v ní dál?
Asi jsem neprožil něco takového velkého, že bych to chtěl vzdát. Jedu dál, naděje je tam pořád. Jsou tam taková zrnka, kde se taky dotýkáme nějakých úspěchů, které nám dělají radost.
Třeba když jsem byl ještě v Kazanlaku, měli jsme tam malý internát, kam jsme právě ty hochy z romské čtvrti ze Staré Zagory brali. Byli u nás od pondělka do pátku. Já jsem byl před školou zástupce rodičů. Když ti kluci přišli k nám, přihlašovali jsme je do bulharských škol – do šesté, do sedmé třídy. První rok jsem byl pořád na koberečku u ředitele, u třídních, protože oni když nám přišli třeba do šesté třídy, tak to bylo, jak kdyby přišel ze třetí do šesté. Byla tam velká ztráta, kterou museli dohánět. Věděli jsme, když odcházeli do školy, že nemají všechny úkoly, že nemůžou být připraveni na všechny předměty, protože jsme s nimi měli jen asi dvě hodiny denně doučování a víc jsme nechtěli, abychom je neodradili. A vloni první hoch odmaturoval a dostal se na vysokou školu. Takže jsou taky úspěchy.
Kdybys to měl celkově zhodnotit, jak se salesiánské misijní práci v Bulharsku daří v průběhu těch let?
Asi se daří. Postupně získáváme jméno ve společnosti – vidí, že to, co děláme, je opravdu pro celou společnost. Máme samozřejmě taky respekt v církvi, začínáme postupně budovat vztahy s pravoslavnými, kteří jsou trošku uzavřenější. A jak jsem říkal, je to Boží dílo a ty věci, co se nám daří, nejsou Bohu díky všechny v našich rukou.
Jak těžké je udržet misii finančně? Z čeho žijete a jaká je možnost vás podpořit?
To je pro mě taky jeden ze zázraků, protože my, když jsme se rozhodli, že budeme stavět v té romské čtvrtí komunitu, kostel a školu, neměli jsme žádné prostředky. Všichni si ťukali na čelo. Po dvou letech jsme sehnali pozemek, který byl předražený, a dostali jsme jeden velký dar, abychom si ten pozemek mohli koupit. A s tímto žijeme do dnešního dne. Peníze máme samozřejmě z různých projektů, ale velká část je od dárců.
A to z České republiky?
Dárci jsou ze začátku převážně z České republiky, ale postupně máme teď dárce i v Bulharsku.
Jak aktivní jsou salesiáni tady v Čechách?
V Čechách je asi 110 salesiánů, většinou ve větších městech, a taky jsou zaměření na práci s dětmi a mládeží. Máme zde taky některé komunity, které pracují s Romy. Ostrava, Plzeň, České Budějovice.
Uvažuješ ty sám někdy o návratu? Anebo jsi spokojený v Bulharsku a chceš tam pokračovat v práci dál?
Když jsme přicházeli do Bulharska, šli jsme s tím, že tam budeme na věky věků. Dokonce jsme si sháněli i hroby. Takže částečně to záleží na našich představených, ale člověk je připravený, že do té země vstoupil a tam chce žít.
A jak často se vracíš teď do Boskovic? A jak ty návraty prožíváš?
Do České republiky jezdíme cíleně, když nám skončí tábory. Někdy začátkem srpna utlumíme činnost v Bulharsku, abychom mohli odjet všichni do Čech a abychom pak začátkem září mohli začít nový školní rok. Návraty jsou krásné, protože tady v Boskovicích je to takový čas setkání s přáteli. Tak jak říkával kardinál Špidlík: Život je setkání s přáteli. Prožívám to velice krásně, mám tady plno přátel, které rád vidím.
