Rozhovor s Petrem Krkavcem – hudebníkem, podnikatelem a letos také pořadatelem festivalu Silver Fest, který se koná v panském dvoře v Boskovicích v sobotu 26. srpna od 16 hodin. Mluvili jsme o muzice a písních Silverů, o festivalu i o Petrově práci.
Petře, ty máš k Silver Bandu speciální vztah – Pavel Koudelka, takřečený Silver, byl tvůj strýc, pokud se nepletu.
Ano, je to přímo osobní, rodinný vztah. Jak Pavel Koudelka, tak Pepa Koudelka byli moji strejdové.
Jak se v tom rodinném prostředí rodil tvůj vztah k písním Silver Bandu?
To je hodně zajímavá otázka, protože když vznikal Silver Band, tak mně bylo tak dvanáct, třináct let a začínal jsem tehdy hrát na kytaru. Respektive chtěl jsem začít hrát na kytaru, na dítě už relativně pozdě. A můžu říct, že tihle dva moji strejdové mi strašně pomohli, když jsem se pokusil zajít osobně do hudebky do Boskovic a přihlásit se na kytaru – což muselo být opravdu bizarní i pro ty učitele nebo pro tehdejšího ředitele Hlaváčka, když tam přijde z ulice nějaký puberťák a chce se přihlásit na kytaru.
Předtím jsi nehrál na nic jiného?
Na nic jsem nehrál. Do svých dvanácti až třinácti let jsem na nic nehrál, až pak jsem měl pocit, že bych měl začít na něco hrát. A první myšlenka byla, ano, musím se hudebně vzdělat. Tak jsem zamířil do nejbližší instituce, která tehdy byla, a to byla hudební škola v Boskovicích. Tam si mě vyslechli, zvážili to, poradili se a pak mi řekli, ať přijdu později, že už mně je hodně let, ať si prostě počkám, až budu starší, a přihlásím se do kurzu pro pracující. To byl ještě samozřejmě komunismus.
To bys čekal docela dlouho.
To bych čekal relativně dlouho, takže když jsem odešel z té instituce – což mě trošku zklamalo, ale chápu s odstupem času, že to, co jsem udělal, bylo bláhové – tak jsem přišel domů a začal jsem řešit, kdo mě teda bude učit hrát na kytaru. No a moje matka mi říká: vždyť strejdové oba dva hrají na kytaru, oni ti to ukážou, jak se hraje, to je v pohodě. No tak jsem začal chodit hlavně k Pepovi na hodiny kytary a zčásti k Pavlovi.
Oni tehdy právě zakládali S-Band a na Benešově, kde se spolu potkávali a zkoušeli, hráli ty písničky, dělali aranže a já jsem vlastně už tam poprvé ty písničky Silver Bandu slyšel.
Takže ty jsi u toho úplně od začátku, to jsem popravdě nečekal.
Vlastně jsem byl u toho od začátku a myslím, že moje první písnička na kytaru, co jsem se naučil hrát jako teenager, byla Flaška šedé od Silver Bandu, a druhá písnička, kterou jsem se naučil hrát, byla písnička Nonstop od Michala Davida. To je takový krásný kontrast. Ono to má něco společného, protože ve Flašce šedé zazní pár melodií z Davida.
Fakt?
Ano, tam je taková parodie, uprostřed té písničky tam pár melodií zazní. Takže to bylo tak trošku symbolické, ale tím jsem chtěl říct, že vlastně od počátku, jak Silver Band vznikal, jsem se pohyboval kolem toho, vnímal jsem to tehdy jako ten třináctiletý kluk a hned následně v kapele Chromované vidle, kde jsem hrál se svými vrstevníky, jsme se několik písniček si od Silver Bandu naučili. Takže jsme v tom žili, hráli jsme to už tehdy. Takže jsme hráli kapely jako Visací zámek, Pražský výběr, Silver Band a pro nás to tehdy bylo na stejné úrovni. V tom prostředí jsem to vnímal, že to je normálně muzika, která vzniká a hraje se. Samozřejmě ona se hrála jen v tom našem regionu, ale na mě to tak působilo, že jsem to bral jako součást teenagerovského věku.
No a potom jakmile jsem byl trochu starší a rodiče mě začali pouštět na zábavy, tak jsem samozřejmě chodil tady po okolí na zábavy Silver Bandu. A ty byly, bych řekl, unikátní. Bylo to těsně na konci komunismu a tehdy Silver Band nebo tancovačka se Silver Bandem byla prostě zjevením pro lidi tady v regionu, protože všechny ostatní tancovačkové kapely hrály buď to nějaké oficiální české covery – Olympic nebo Turbo a podobně nebo ještě třeba nějaké věci z hitparád z Rakouska, co chytili na rádiu Östereich Drei.
Ale Silver Band jednak hrál rockovou muziku, ke které ve většině případů dělal vlastní české texty, a samozřejmě dělal vlastní rockovou tvorbu a to tady bylo úplně unikátní. Tady nic takového v okolí nebylo, takže se vygenerovala určitá skupina lidí, která k této muzice měla blízko a bavilo je to a byl to vlastně jejich životní styl. Byl to tehdy, řekl bych, možná takový kult, že se chodilo na Silvery, k čemuž patřilo i speciální oblečení – džíska, že jo, nějakým způsobem polepená, somradlo a potom třeba, nevím, jak se to jmenovalo, sabatky jako boty nebo číny, že? To byl takový klasický úbor. V zimě, když se chodilo na Silvery, tak se chodilo na ty tancovačky pěšky třeba klidně 5, 6 nebo i 10 kilometrů, tak se chodilo ve vaťácích, to byl zase takový klasický silverácký úbor. No a samozřejmě zmijovka nemohla chybět. Takže ono to mělo i svoje takové různé konsekvence, prostě ti lidi patřili do nějaké komunity, ale byla to strašně příjemná komunita, protože ti lidi se měli rádi, bavili se a cítili se něčím výjimeční, že se odpoutali od toho konformního prostředí a byli v něčem, co jim připadalo jako jejich.
No a k tomu samozřejmě patřily ty písničky. V té době to byly aktuální věci pro ty účastníky. Já jsem s těmi písničkami prožil kus mládí a zůstalo to v hlavách těch lidí i v mé.
No a to mě právě zajímá, čím si vysvětluješ to, že ti to vydrželo, že ti v té hlavě zůstaly a co tě na nich dneska pořád oslovuje?
To, že to vydrželo, je zvláštní. Bavil jsem se na toto téma s Peterem Lipou. Čím to je, že generace se s tou muzikou posouvá a že si drží určitou muziku – a on mně přímo řekl, že to, co člověk pochytí hudebně ve věku tak od čtrnácti do osmnácti let, zůstává nezapomenutelně do těch závitů mozkových zapsáno a cokoliv přijde později, už má nižší prioritu. Takže v té hlavě to, co člověk prožil v tomto věku, kdy začal ve společnosti komunikovat, chodit na akce, tam pevně je. Většinou to je spojené s příjemnými zážitky, které člověk prožil. A když se potom dostane do normálního života, kde už musí řešit negativní věci a ostatní problémy, tak se vlastně utíká v myšlenkách i s tou muzikou do té pohody, kterou tehdy zažíval. I to, že si třeba pustí tu písničku po letech, tak mu může naskočit, co tehdy zažil, jaká to byla paráda tehdy. Já to taky třeba vnímám sám u sebe.
No a další věc je, že ty písničky, když se na to dneska dívám s odstupem, jsou originální. Když si vezmu to, co se dneska na té hudební scéně hraje, třeba za posledních deset až patnáct let, tak písničky Silver Bandu, ačkoliv používal standardní nástrojový obsazení, prostě měly originální strukturu, originální texty, které byly nadčasové – ty příběhy, co se tam odehrávaly – a byl v těch písničkách určitě nějaký vtip. A to všechno dohromady z těch písniček dělá něco unikátního.
To byl taky důvod, proč jsme po té dlouhé přetržce, kterou Silver Band měl asi od roku 2000 do roku 2016, kdy vůbec nehrál, proč jsme to s tou partou, co to dneska hrajeme, začali hrát. Bylo nám strašně líto to nechat umřít, aby ty sklady prostě zmizely. Protože jakmile bychom to nehráli živě nebo ty písničky pořádně nenahráli, tak by to prostě zmizelo. A to, co tady probíhalo, taková ta pohoda v osmdesátkách, devadesátkách, na začátku tisíciletí, spojená s tou muzikou, tak ta by prostě úplně vymizela. Takže to bylo taky jeden z důvodů, proč jsme do toho vložili tu energii, aby se ty písničky pořád hrály jak živě, tak abychom je dostali i do médií.
Ještě mě zajímá to, jaký je rozdíl mezi tím, jak to dneska hrajete vy a jak to třeba zní na těch starých nahrávkách. Jestli s těmi písničkami pracujete nějak dál, posouváte je nějak zvukově nebo aranžérsky, nebo jak k nim vlastně přistupujete?
Určitá tam nějaká úprava je, byť se snažíme tu formu a ty hlavní nápady dodržet. Ale na druhou stranu jsme do toho i vložili nějaké nové zvuky, nový sound. I ten rockový sound se vyvíjí za těch deset, patnáct, dvacet let. I aparatury máme jiné, efekty máme jiné a snažíme se použít jakoby modernější zvuky, mírně si upravujeme aranže. Ale to gró skladeb, ta hlavní melodie jak sloky, tak refrénu, i forma celé sklady, tak to se snažíme víceméně dodržet. Ale určitý kabát, takový refresh jsme tomu samozřejmě dali, když jsme se to učili, nebo jsme to dávali dohromady.
Byla to ještě trošku delší cesta k tomu zvuku, jak to hrajeme a jak to zní dneska, protože úplně na počátku toho, co jsme začali jako poslední generace Silver Bandu hrát, jsme ty skladby začali hrát jenom akusticky. A to byl taky zajímavý moment, protože jsem si uvědomil, že v těch skladbách to gró, co v nich je a v čem je schovaná ta síla, je ta harmonie a melodie sloky a refrénu a na to navázaný text. To je ten základ. Když jsem ty písničky hrál jenom s kytarou, bez všech sól a okolních aranží, lidi na to na večírcích reagovali a zpívali si to, uvědomil jsem si, že ta síla tam prostě je. A to, že to potom obalíme nějakou aranží, jestli to je víc do akustiky, anebo do toho rockovýho soundu, tak to už tu písničku potom posouvá jakoby designově do nějaké jiné oblasti, ale to gró už tam jednou je – v té skladbě je to vymyšlené, je to dobře vymyšlené.
A je to ohrané už tisíckrát na těch tancovačkách, protože to, co my dneska hrajeme z repertoáru Silver Bandu, tak to už jsou takové ty hity, které už se stokrát zahrály a jsou ověřené. Protože Silver Band samozřejmě měl svých skladeb desítky, co hrával. My jsme z toho zachránili nějakých třicet skladeb v různých fragmentech a ty jsme restaurovali, udělali jsme je, ale to už byly ty skladby, které Silver Band hrál třeba těch dvacet let. Takže už jsme dneska znovu zaranžovali a znovu se naučili a znovu hrajeme ty vyzkoušené hity. Žádný z těch songů není do počtu, všechno, co máme na koncertě, jsou ověřené hity.
40 let od založení Silver Bandu
Pojďme k Silver Festu. Vy jste se rozhodli uspořádat v Boskovicích festival, který je tedy takovou vzpomínkou na původní Silver Band a na Pavla Koudelku. Tenhle nápad vznikl jak?
Nápad vznikl taky trochu díky tomu, že tento rok už je to čtyřicet let od založení Silver Bandu. Tak jsme si říkali, že bychom chtěli udělat nějakou unikátní akci, která by se jednak trošku zapsala a která by se mohla možná i periodicky opakovat. A zároveň byla spojená se Silver Bandem, se samotným Silverem a jeho bráchou, kteří stáli na počátku této kapely. No a když jsme si říkali, co by tak mohlo být zajímavého, napadlo mě, co kdybychom udělali festival, který se bude jmenovat vyloženě Silver Fest, aby tam byl odkaz na toho Pavla. Bude to rocková věc a bude se to odhrávat v Boskovicích, protože tady ta kapela vznikla, tady má pořád podhoubí. A dává mně to nějakou logiku, že když už Silver Fest, musí tam zasnít ty písničky Silver Bandu, aby ta fanouškovská základna, co tam přijde, uslyšela ty svoje oblíbené hity. My jsme to ještě trošku potom vylepšili, ale k tomu se možná ještě dostaneme později.
A zároveň, protože ta kapela nežila ve vzduchoprázdnu, komunikovala s ostatními hudebníky a muzikanty, logicky by na tom Silver Festu měly zaznit i nějaké kapely tady z regionu, které buďto dělají vlastní autorskou muziku, anebo dělají rockovou muziku. Což se nám nakonec podařilo.
Koho jste pozvali?
Já se budu muset možná trošku vrátit se zpátky a říct, že jsme tento rok v květnu dělali takovou speciální akci v Brně, kdy jsme se propojili s Prahou a ze Zlínem. Naše kapela Silver Band byla v Brně v divadle, hrála a měla pozvané hosty. Jeden z těch hostů byl Jiří Valenta, který hrál z Prahy, a další hosté byli Miloš Pernica, Jana Pernicová a Katka Šujanová, kteří s nám hráli ze Zlína. Byla to taková unikátní akce, kterou jsme udělali proto, abychom otestovali novou technologii, kterou vyvinula firma Cesnet. Ta technologie umožní propojovat lidi na velkou vzdálenost, ale s takovou velkou rychlostí a tak malým zpožděním, že můžou spolu hrát.
A díky tomuto projektu jsme se seznámili s Jiřím Valentou. On se seznámil s těmi skladbami, protože jsme ho pozvali jako hosta, on se je naučil, měli jsme další vokalistky, kytaristu. Takže poté, co jsme tuto akci v květnu odehráli, nás logicky napadlo, že bychom to mohli zopakovat. A že by to mohla být ta závěrečná část Silver Festu, že bychom zahráli my jako Silver Band kapela, která hraje ty klasické věci v tom klasickém obsazení, a k tomu bychom pozvali ještě ty hosty, kteří už se to naučili právě na ten jarní koncert.
Ale tentokrát budou naživo – nebo se budou zase přenášet?
Nene, tentokrát abychom si to právě užili všichni na live podiu, protože to, co jsme dělali na jaře, byl takový unikátní technologický experiment.
A logicky se říkalo, koho pozveme dalšího k tomu Silver Bandu? No a poněvadž Jirka Valenta má kapelu Blastery, ve které hraje i náš bubeník Karel Kučera, tak už to bylo logické, když už tam Jirka Valenta přijede a bude tady ten bubeník, tak to propojí s tou kapelou Blastery. Takže jsme měli dvě základní kapely do line-upu, pak jsme to doplnili kapelou Aldabra, která je taky z Boskovic a okolí, hrají vlastní autorskou muziku. No a úplně na závěr se nám ještě přihlásila kapela Perpetis, to jsou rockeři tady z okolí Boskovic a hrají covery. Takže jsme ten line-up dali dohromady, je tam kapela Perpetis, kapela Aldabra, kapela Blastery s Jirkou Valentou a na závěr teda bude hrát Silver Band a hosté, což bude již zmiňovaný Jiří Valenta, dvě vokalistky a kytarista Miloš Pernica z Blanska.
Asi budu šťastný až do smrti
Petře, mám pocit, že jak se točíme kolem muziky, tak jsme párkrát nenápadně zabrousili i k tvé profesi – teď naposledy, když jsme mluvili o těch speciálních technologiích a té akci, kterou jste dělali. Takže já bych se tě rád zeptal taky na tvou práci, když už tě tady máme. Myslím si, že hodně lidí tady v Boskovicích tě určitě zná a zná firmu Disk, ale možná ne každý ví, jak dneska funguje – jestli se nepletu, tak ty firmy jsou vlastně dvě, každá se věnuje trošku něčemu jinému, tak můžeš nám to vysvětlit?
Můžu. Bude to teda ve zkratce, co se týče firmy Disk, protože firma Disk Multimedia vznikla už před – je to hrozné – dvaceti šesti nebo dvaceti sedmi lety, bylo to v roce 1996. A byla to firma, která se zabývala tím, že dovážela digitální audio technologie a prodávala je do rádií, do studií a muzikantům. Takže díky tomu jsem se seznámil se spoustou muzikantů, zvlášť tady na Moravě. Byli jsme unikátní firma, vybavovali jsme všem nahrávací studia.
Firma rostla, protože lidi začali víc používat počítače a software a k tomu veškeré mikrofony a klávesy a bedýnky a tak dále. Takže z firmy Disk Multimedia se stala distribuční firma, která se postupně zvětšovala a rostla. A po roce 2000 jsme do toho portfolia přibrali i video, protože audio, video, fotka – to jsou prostě multimediální komponenty, které se dneska v médiích používají. A já jsem se tehdy začal věnovat právě této videočásti, což vedlo k tomu, že jsme tehdy do portfolia firmy Disk Multimedia přibrali spoustu videoznaček. A to už byl jenom malinký krůček, když jsme měli digitální audio a videokomponenty, stavět celé systémy. A já jsem se věnoval právě této části, ale v naší republice samozřejmě takové centrum, kde se stavělo nejvíc studií a kde se ta technologie nejvíc využívala, byla Praha. Takže jsem byl v Praze hodně často, až to přerostlo do fáze, kdy jsme si řekli: hele, uděláme pobočku v Praze, která se bude věnovat i těm videotechnologiím a kompletním systémům.
No a potom můj společník Libor Dvořáček byl ženatý, dvě děti, barák – už tady byl zakořeněnej, tak jediný, kdo se mohl z té firmy vypravit, jsem byl já jako druhý společník. Tak jsem se začal starat o tu pražskou část, která se zaměřovala vyloženě na videotechnologie a kompletní systémovou integraci audio a video věcí a řešení celých velkých projektů.
Co si pod tím máme představit? Když je člověk úplný laik a řekne se stavět systémy, tak možná úplně neví.
Můžu například uvést takovou ilustraci – třeba hokejový stadion v Karlových Varech, který jsem realizoval v roce 2008–2009. Takový stadion potřebuje vybavení, potřebuje zvuk, potřebuje světlo, potřebuje různé videotechnologie – má tam obrazovky po všech patrech, aby všichni viděli, co se děje, aby tam běžela nějaká reklama. Na tu prostřední kostku na stadionu se musí přenášet nějaké video, a to všechno se skládá z iks mikrofonů, kamer, zařízení, videorežií a komponent, které ty audio-video věci propojují a pak zase to někam posílají dál.
Tak to je ta kombinace nebo ta systémová integrace, že my jako firma musíme vzít produkty od spousty různých firem a výrobců – žádná firma na světě nevyrábí kompletní vybavení – a musíme to vzájemně propojit, vymyslet, jak to propojit, vymyslet ten projekt. To už je velká záležitost, i finančně je to samozřejmě drahé, takže se to musí projektově zpracovat, pak se to musí vysoutěžit, pak to musí někdo nainstalovat, dodat a naučit ty lidi s tím pracovat. Je to celkem komplexní věc, je tam hodně disciplín.
A tohle všechno vy děláte?
Ano. Ale to byl takový příklad třeba tady na tom stadionu, jsou i menší věci. Děláme pro vládní instituce, třeba pro senát a sněmovnu vybavení jednacích místností kamerami, kde se ty jejich jednání přenáší, zaznamenávají. Pak děláme hodně pro školy, jsou to zušky, střední nebo vysoké školy, které zvlášť třeba během covidu potřebovaly digitální technologii nainstalovat, aby mohly nahrávat vyučování a nějaké další aktivity. No a v neposlední řadě obhospodařujeme hlavně mediální domy, co dřív vydávaly noviny – já nevím, jestli ty noviny ještě dneska vůbec vychází, možná pár?
Vychází, ale teď zrovna vyběhla nějaká statistika, že ubývá 10–20 procent prodeje ročně. Takže ta křivka klesá drtivě.
Ale nahoru jdou webové stránky těchto mediálních domů. Ty musí mít audio obsah, video obsah a ten se musí někde vyrobit – takže zase to jsou nahrávací multimediální studia, televizní studia, a to jsou věci, které v té pražské firmě Disk Systems děláme. A to mám celé na starosti já.
K tomu ještě, abych se dostal oslím můstkem zpátky k tomu koncertu, se samozřejmě angažuji i v akademické rovině, děláme různé grantové technologické projekty. A jeden z posledních projektů jsme dělali právě jako firma Disk Systems se sdružením Cesnet, což je sdružení vývojářů. Firma Cesnet patří všem vysokým školám, a s touhle společností jsme právě dělali projekt, jehož výsledkem byla krabička, která umožňuje propojit vzdálené lokality pomocí audia a videa, aby se lidi slyšeli a viděli v reálném čase. Takže to krásně do sebe zapadá, že k té technické činnosti připojujeme i tu vývojovou, a to aplikujeme a používáme na tu muziku, kterou hrajeme ve svém volném čase. Je to ideální propojení všech těch věcí, které jsou pro mě v podstatě koníčkem.
Často se mluví o tom, že technologie jdou dneska velmi rychle dopředu. Jak je to konkrétně tady v tom segmentu, kterým ty se zabýváš? Co se nejvíc a nejrychleji třeba mění?
Nejrychleji se mění samozřejmě softwary a počítače. Musím říct, že obrovská většina zpracování audia a videa už je dneska závislá totálně na počítačích a na softwarech, a tam probíhá relativně rychlý vývoj. Jednak ty softwary mají lepší funkce – dneska už se do toho dostává umělá inteligence, takže možná se pak odstraní potřeba těch muzikantů, už to bude ty písničky nahrávat a vymýšlet samo. No a potom samozřejmě ty počítače jsou výkonnější a výkonnější, takže jsou vždycky takové periody, dejme tomu třeba dva až tři roky, kdy ta technologie a technika, co dodáme, vlastně zastará morálně natolik, že už se uživatelé poohlíží, kde si koupit nějaký lepší, výkonnější počítač, novou verzi softwaru, která umí tohle, tohle a tohle… Vývoj v té oblasti audio video jde opravdu hodně rychle dopředu a je tam taková morální perioda, tak ty tři roky. Ne že by ty technologie, co si nakoupí naši zákazníci, nefungovaly deset let, ony vydrží. To určitě ano, ale člověk už má pocit, že dělá s nějakým starým nástrojem a nemá ty všechny nové funkce, co už ti ostatní mají, a proto jsou rychlejší a zní jim to líp a podobně.
Máš to tak i ty jako muzikant, že se rád poohlížíš třeba po, já nevím, nových krabičkách, novém zvuku a podobně, experimentuješ s tím rád?
Určitě tam takový nějaký vývoj je, byť si člověk vždycky postaví nějakou aparaturu, vybere si nějakou kytaru – kytara je dlouhodobější věc teda – ale k tomu si pořídí nějaké kombo a nějaké efekty, naladí si ten zvuk, se kterým je spokojený. Nějakou dobu s tím hraje a tak třeba po dvou letech si řekne: sakra, něčím by to chtělo vylepšit nebo ozvláštnit. Taky i hudební styl se vyvíjí, takže člověk občas slyší nějaké zvuky, které se mu líbí víc, ale s tím, co má, jich není schopen dosáhnout. Tak se poohlíží, kde co by tam mohl doplnit. Takže bych řekl, že jednou za dva, tři roky člověk tu aparaturu nebo efekty nějak obmění.
Nebo tak to bylo za těch posledních patnáct let, že jsem to vždycky střídal. Pravda, že teď v poslední době už je to zase spíš položené na softwarech. Člověk si koupí nějaký kytarový efekt, já jsem si pořídil nedávno, asi před dvěma měsíci zrovna novou krabičku, ale tam už je to tak, že člověk koupí tu krabičku a s ní třeba může žít pět, šest let, ale mění se mu ten software v tom, který přidává nové zvuky a nové úpravy zvuku. Takže určitě já sám tady v té hudební oblasti, která je pro mě koníčkem, taky pořád inovuju, hledám a zajímá mě, co se tam šustlo nového.
Je to taky tím, že se potkávám s ostatními muzikanty a jedno z témat – když se potkají hudebníci, třeba kytaristi, je, že řeší: a na co hraješ a jak to hraje. Někteří jsou konzervativní, říkají: no, ale ten Marshall, ty lampy, to je prostě ono. To je taková jedna dřevní skupina. Neříkám, že to je špatně, je to taková ta klasika. OK, mají hezký zvuk. Ale pak je ta druhá, progresivnější skupina hudebníků a třeba těch kytaristů, a ti by chtěli, aby to znělo líp, nějaký speciální zvuk a třeba ty loopery aby tam byly a tak.
A taky je tam důležitý moment, jak ti hudebníci stárnou, tak mají problém s nošením těžkých aparatur. U těch kytaristů je to speciální, protože mít velkýho Marshalla a k tomu dvě velké bedny, to zní nádherně, je to síla na pódiu, ale tahej se s tím. Musíš mít větší auto a tak dále.
Takže i to je určitý moment, že se to zmenšuje, že jsou to menší komba, menší efekty, míň krabiček. Nebo jedna nějaká větší krabička, kde je vlastně úplně všechno, aby se toho nosilo co nejméně.
No a poslední takový trend jsou in-ear monitoringy. Hudebníkům se ani nechce tahat bedny na pódium, takže mají ten svůj efekt, na který zapojí nástroj, do uší si dají malé pecky, a tam jim zvukař namíchá to, co tam mají vyřešeno. A je to minimalizované, co se týče nošení aparatury na akci. Nosíš toho sebou minimum, nakládáš minimum a přitom ten zážitek z toho máš super a zvukař je šťastný, že na pódiu je klid. Protože když si tam postavíš ty dva Marshally a zahraješ, každý zvukař se vyděsí, že už tě nemusí vůbec zesilovat do aparatury a hraješ často silněji než celá kapela.
Jak se vám celkově daří? Jaká je pozice firmy dnes na trhu tady v České republice a jak seš spokojený s tím, jak to celé funguje?
Musím říct, že z toho mám dobrý pocit. Za těch 25 let, co se věnujeme této oblasti audia a videa, se ta oblast vyprofilovala. Je to dneska takový lídr v oboru, dneska potřebuje spousta lidí a institucí a organizací to, co dřív používala jenom rádia, nahrávací studia a velké televize. Dnes se to posunulo i do té nižší kategorie, takže to potřebují všichni. Potřebují to vládní instituce, potřebují to školy, potřebuje to armáda. Třeba pro armádu teď vybavujeme jedno takové televizní studio pro jejich PR agenturu.
Takže se daří a mám z toho dobrý pocit, že ta idea, kterou jsme nastartovali tady v Boskovicích s nějakým tím Pentium 100 a nějakým jednoduchým audiosoftwarem, se posunula do toho, že dneska ty vědomosti a technologie jsme schopni rozšířit do relativně velkého segmentu ve společnosti. Firma roste, profituje, nás to baví, práce se vyvíjí, takže mám dobrý pocit, že jsem v segmentu, který někam pořád roste. Otázka teda je, jak to bude dlouho trvat, ale asi to ještě nějakou dobu vydrží.
A druhá otázka je, jak dlouho to vydrží člověk, protože to znamená, že pořád musíš absorbovat nové a nové informace, jezdit po světových výstavách, tam se potkávat s lidmi, od kterých pořád čerpáš novinky. Velcí výrobci do tebe furt tlačí informace, takže já jsem se nepřestal nikdy vzdělávat a někdy je těch informací fakt už hodně a já si říkám, kdy to tak jako skončí. No ale určitě ne dřív než v důchodu, ale do důchodu já nepůjdu, takže se budu tyhle věci učit až do smrti. A tím, že mě to baví, tak asi budu šťastný až do smrti. A firma bude fungovat tak, abych do té smrti přežil. To by byla ideální kombinace.
