Malou Hanou jsem v dětství a mládí spíš opomíjel. Ač rodák z Boskovic, města, které dalo jméno celé Boskovické brázdě, jíž je Malá Haná součástí, za svůj rodný kraj jsem dlouho považoval především Drahanskou vrchovinu. Inu proč ne, vždyť příkré zlomové svahy této vrchoviny se zdvíhají hned za posledními domy mého rodného města. Jak léta mládí mizela, ubývalo chuti a sil trmácet se do kopců (i když stále do nich sem tam rád zajdu). Nastal čas Malé Hané, té „kapesní roviny“. Teprve za svého učitelování na jevíčském gymnáziu jsem jí však přišel jaksepatří na chuť.
Možná k tomu přispěl i krásný text jevíčského učitele, spisovatele a znalce zdejšího kraje Františka Továrka, který napsal v roce 1971 do vlastivědného sborníku zvaného právě Malá Haná, vydávaného ve Velkých Opatovicích:
Kdybych měl po pravdě odpovědět, proč se mi Malá Haná tak líbí a proč ji mám rád, ocitl bych se ve značných rozpacích. Těch odpovědí se totiž nabízí hned několik: Snad z toho důvodu, že tu náš rod tkví od nepaměti všemi svými kořeny? Pro hroby předků a kolébky dětí? … Nebo pro křik čejky, vítající jaro, pro křehkou vůni prvosenek, pro střapaté vršky kopců, příslib chleba ve zrajícím žitě, …, pro slunce, vítr a hvězdy…?
Ať tak či onak, Malá Haná je kraj pěkný, půvabný, svým způsobem zvláštní… Všecko je to dáno dvěma základními skutečnostmi. Za prvé devastace přírody zde zatím nepřekročila míru únosnosti (i když už se jí také blížíme), za druhé Malá Haná není bezútěšná nedohledná rovina, nýbrž je to opravdu poměrně malý rovinatý pruh úrodné země, věnčený kopci…
Malá Haná je součástí Boskovické brázdy, což je protáhlá úzká sníženina, táhnoucí se od Moravského Krumlova po Městečko Trnávku. Lidově bývá Malá Haná občas označována jako údolí, což však není vůbec šťastné. Skutečně není o mnoho mohutnější než údolí leckteré významné evropské řeky. Jenže na Malé Hané tečou vodní toky různými směry. Od rozvodí probíhajícího mezi Borotínem a Světlou míří směrem k jihu Semíč, k severu pak plyne voda Jevíčky a jejích přítoků. Hlavně jsou však Malá Haná a celá Boskovická brázda mnohem starší než jakékoliv údolí. Jestliže současná říční síť se vytvářela až koncem třetihor a ve čtvrtohorách, tedy v podstatě v geologické současnosti, Boskovická brázda je vytvořena na zlomech, které byly založeny již v prvohorách a znovu oživeny tektonickými pohyby během alpínsko-himálajského vrásnění (především ve třetihorách). Pestrost geologické stavby (střídání různě odolných hornin) spolu s tektonickými pohyby a erozní modelací zemského povrchu vytvořily „základy“ tohoto krásného kraje. Ne nadarmo o něm geolog a profesor jevíčského gymnázia Josef Ryš (1879–1960) napsal:
Půvabný náš kraj, nepřekvapující sice velkolepými sceneriemi, ale milý a rozkošný svou rozsáhlou, úrodnou nížinou s bohatými rolemi a bujnými lučinami, lemovanou na všech stranách hradbou lesnatých hor, plných krásných údolí a oplývající lesními partiemi, jest v ohledu geologickém neobyčejně zajímavý.
Geologická stavba a geomorfologie (tvary zemského povrchu) Malé Hané si však zaslouží více pozornosti, nechám si je proto na jindy.
Teď něco o lidech. Kraj Malé Hané je odjakživa přitahoval. Nejstarší osídlení je doloženo z paleolitu (starší doby kamenné). Zdejší obyvatelé se tenkrát živili lovem a sběrem. Kromě dřevěných a kostěných nástrojů při získávání a zpracovávání potravy využívali i nástroje kamenné, nejčastěji vyráběné z místního rohovce (křemičité horniny). Ten se vyskytuje v křídových (druhohorních) usazeninách. Na Malé Hané se tento kámen zpracovával na řadě míst k výrobě štípaných nástrojů (jakýchsi čepelek), nejvýznamnější „pravěká dílna“ se nacházela na vrchu Horky u Bořitova. Když tenkrát mistři „kamenného řemesla“ ustali v práci, aby si odpočinuli, museli mít z návrší Horek nádherný výhled po širokém okolí. Nu, proto si ho nakonec vybrali. Vidět a nebýt viděn bylo tenkrát pro přežití důležitější než dnes.
Rohovce, ani ne tak ty malohanácké, ale ty mnohem kvalitnější, těžené ze štěrků při okraji Krumlovského lesa v jižní části Boskovické brázdy, byly spolu s pazourkem dopravovaným ze severu od Baltského moře nejčastější surovinou pro výrobu pravěké štípané industrie na Moravě.
A pak Malou Hanou prošla celá řada dalších kultur. Muzejní depozitáře jsou zavaleny nádobami, pozůstatky železářských pecí, nástroji. Asi nejzajímavější pravěké nálezy z Malé Hané pocházejí z doby bronzové. Od keramiky přes bronzové sekerky a náhrdelníky až po kolečka miniaturních hliněných vozíků, sloužících patrně k rituálním účelům.
Již z dřívější doby, od neolitu (mladší doba kamenná), utvářelo zdejší krajinu zemědělství. Jemu se přizpůsobovala i vznikající sídla. Ale nechme znovu mluvit Františka Továrka:
…naši dávní předkové dovedli města i ostatní svoje sídliště doslova posadit do krajiny, aby ji nenarušili, nýbrž jaksi doplnili, dotvořili… Kraj milý, půvabný a vlídný se rozkládá před vašima očima. A chcete-li jej aspoň jednou jedenkrát obejmout celý, pak si vystupte na jevíčskou věž… Zná tu vyfukovat, až vysoko v trámoví slyšet prstoklad času, kroužívají tu a pokřikují na sebe kavky, zlatými paprsky sem nahlíží měsíc. A když vyplašený holub zavadí křídlem o mohutný zvon, když zaharaší ve starých hodinách, aby zakrátko odbíjely půlnoc, … pocítíte, jak právě tady a právě teď se sem promítá všecko dobré i zlé, čím se tento kraj radoval, čím trpěl, več věřil a věří…“
Celá tisíciletí se čas líně vlekl, koňská spřežení a lidské nohy byly pomalé, až na začátku dvacátého století přišla železná dráha. Nejprve proklínaná a odmítaná, brzy však podmínka pokroku. Na trati ze Skalice nad Svitavou do Velkých Opatovic byl zahájen provoz 18. května 1908, z Chornic do Opatovic jezdil vlak již od roku 1889. Trať byla budována nejen pro osobní dopravu, hlavním důvodem byla přeprava nákladu. Také proto se na Malé Hané lokálka umně vyhýbá vesnicím. Hlavně že bylo blízko k polím, vždyť velkou část nákladu tvořila cukrová řepa. A k pokroku železnice skutečně přispívala, nejen v zemědělství a průmyslu, ale taky k tomu vědeckému. Při její stavbě byl severně od Boskovic objeven depot (hromadný nález) bronzových předmětů, který vedl nadšence z boskovického Muzejního spolku MUDr. Karla Snětinu, magistra farmacie Františka Lipku, učitele Františka Tichého a jejich spolupracovníky i následovníky k dalšímu rozvíjení archeologických bádání.
Ale raději dost kamenů, cest, železnic a archeologie. Je na čase zmínit se taky o živé přírodě Malé Hané. Proč jsem si vlastně Malou Hanou vybral k srpnovému povídání? No přece proto, že je především krajem polí. A při slově pole si nejdříve vybavím ta rozpálená, z vrcholu léta, krátce přede žněmi. Srpen je druhým nejteplejším měsícem roku, někdy může být vůbec nejteplejší a předstihnout dokonce červenec (letos si srpnových veder bohatě užíváme). Přesto v průběhu srpna teplota postupně klesá. Především je však srpen obvykle méně deštivý než červen a červenec. Přesto v srpnu přichází ještě jedna, poslední vlna medardovských dešťů – tzv. petrské deště. Ty v dobách minulých často komplikovaly vrcholící žně. Žním pak udělá konec až sv. Vavřinec (10. 8.), který „posílá pro dožínkový věnec“ (což však platí jen v teplejších oblastech). Srpen tedy klade na stůl nový chléb (přesněji chléb z nové mouky), což se taky musí během dožínek řádně oslavit.
Ke zrajícímu obilí pak neodmyslitelně patří křepelka – pták, kterého neuvidíte, o to snáze ho však můžete slyšet. Z dětství se mi vybavuje říkanka: Křepelenka křepelala, drobné děti svolávala. Křepelátka, moje děti, kam se s váma mám poděti? Lidé louky pokosili a mandele odvozili. Ještě jeden mandel stojí, i na ten se sedlák strojí. Za Dunajem, krásné pole, tam půjdeme, děti moje.
Naštěstí ne všechny naše křepelky odlétly za Dunaj či zmizely ve vírech zemědělské velkovýroby. Můžeme tak v obilí dones zaslechnout jejich charakteristický zvučný hlas: „Pět peněz, pět peněz, pět peněz…“. Ozývá se však jen v létě, zimovat odlétá do severní Afriky.
Křepelka jako původně stepní druh si u nás oblíbila pole, člověkem uměle vytvořenou kulturní step. Intenzifikace zemědělské výroby po druhé světové válce však křepelce neprospěla, stejně jako jejím příbuzným z řádu hrabavých, koroptvi a bažantovi. Doma mám výstřižek z ještě socialistické Mladé fronty z 80. let nazvaný „Kde je pět peněz?“. V době postupného uvolňování se tenkrát v novinách začaly opatrně objevovat články upozorňující na problematiku narušeného životního prostředí. A co dnes? S přírodou u nás rozhodně není vše v pořádku. Zajímá nás to vůbec? Nebojíme se na to upozornit?
Tak jsem se snad už vypovídal o všem důležitém, o krajině, křepelkách i lidech. Ti přece taky tvoří Malou Hanou a svou prací jí vdechují duši. Svým způsobem jsou to mnohdy ještě tvrdohlaví sedláci, i když už je třeba život zavál z rodné vesnice do města. Nepřijmou mezi sebe jen tak někoho. O to víc si vážím zde navázaných přátelství.
A tím je myslím vhodné toto vyprávění zakončit. Pro tentokrát jsem porušil pravidlo, že se věnuji menším lokalitám, a pojednal jsem o Malé Hané jako o celku. Zaslouží si to. Přijde čas, abych se k některým zdejším místům ještě vrátil. Zbývá jen dodat, co dnes už vím, že krásnou krajinu mého dětství tvořilo a tvoří právě ono spojení „kapesní roviny“ Malé Hané a kopců okolních vrchovin. Je to harmonická a neokázalá krása. Kéž by nám ještě dlouho vydržela a lahodila lidskému zraku i mysli.
