Okupované Boskovice byly pod nadvládou Němců až do samého konce války. Němci vybudovali z Boskovic protiletadlovou základnu, navozili do Boskovic munici a zatarasili silnice. Za pár měsíců ale vše odváželi a sami před sovětskými jednotkami prchali na západ. Z posledních dnů války se dochovaly fotografie, které jsou součástí sbírek Muzea Boskovicka a doprovází i tento článek. Zachycují ústup německé a příchod ruské armády.
„Tento rok začínal novými radostnějšími nadějemi, že bude učiněn konec německé násilnické nadvládě a že budou spojenci vyhnáni samozvaní krvelační naši ochránci,“ začíná zápis v boskovické kronice z roku 1945. Němci ale hned z Boskovic neustupovali. Naopak začali dovážet do Boskovic munici, kterou ukládali podél silnice do Hrádkova. Do Pilského údolí navozili sudy s benzinem. Na silnicích se stavěly obranné zátarasy.
V únoru do Boskovic začali od východu přijíždět Němci ze Slezska. Brzy na to začali Němci nedávno nahromaděnou munici odvážet. Polní nemocnice zřízená v budově gymnázia začala v březnu přijímat těžce raněné k převazům. Kdo z nich zemřel, byl pochován u nového hřbitova v Doubravách. Na Záložně bylo zřízeno vojenské velitelství a v dnešní střední pedagogické škole a v přilehlých budovách si Němci zřídili zásobovací skladiště.
Od druhé poloviny března se začaly množit nálety sovětských letadel. „Sirény ohlašovaly několikrát za den nepřátelské nálety, často bylo slyšet dunivé rány v dálce dopadajících bomb,“ píše se v kronice. Druhého dubna letadla shodila bomby na železniční nádraží ve Skalici. Koncem dubna ohlásila siréna další letecký nálet. „Bomby dopadly na starý hřbitov a poškodily několik pomníků. Jiné bomby poškodily domy v Havlíčkově ulici. Dva dny poté shodila letadla pumy v okolí okresního úřadu, kde největší z nich vytvořila v nedaleké zahradě kráter 1,5 m hluboký a vyrvala dva stromy. Okna v budově okresního úřadu i v domech u evangelického kostela byla rozbita. K dalšímu náletu došlo 30. dubna před polednem, kdy se dvě pumy zaryly do zahrady v Komenského ulici, ale nevybuchly. Byl zde umístěn výstražný nápis. K jejich zneškodnění došlo až po válce,“ uvádí bývalý historik Muzea Boskovicka Jiří Řezníček.
Nejhorší nálet zažily Boskovice 5. května po deváté hodině, kdy ruská letadla shodila pumy před rezidencí v uličce z náměstí do Sušilovy ulice. „Bylo tam plno lidí, neboť v sobotu chodívají obyčejně obstarávat nákupy,“ stojí v kronice. Nálet byl náhlý, neohlášený. Nespustily se ani sirény. O život přišlo devět lidí, řada lidí byla zraněna. „Dříve bývaly cizí nálety vyhlašovány městskou a továrními sirénami, toho dne už ale nešel proud,“ vysvětluje kronikář.
5. května také vypuklo v Praze povstání. Zpráva o něm se dostala i do Boskovic. Němci ale stále město okupovali. Toho dne projelo od západu na východ městem padesát obrněnců – údajně k Vyškovu bojovat proti Rusům. Druhého dne navečer nicméně už začal spěšný ústup maďarského zásobovacího oddílu. O den později začal hlavní ústup německé armády a pokračoval i 8. května, tedy v den kapitulace Německa. „Poražená německá armáda prchala nejen po všech silnicích od východu k západu, ale celé houfy německých vojáků utíkaly na vlastní pěst polními a lesními cestami i necestami. Ve vesnicích, kterými procházeli, vyhledávali vojáci jízdní kola, která jim měla pomoci co nejrychleji uniknout blížící se Rudé armádě,“ popisuje Jiří Řezníček. V úprku jim ale bránily jimi samotnými nastavěné zátarasy na silnicích. Docházelo u nich k zácpám a hádkám zastavených a netrpělivých oddílů, které musely čekat, až se cesta uvolní. „Některá vozidla příslušníci německé armády záměrně zapalovali či ničili pomocí pancéřových pěstí, jen aby po sobě nezanechali nic k užitku,“ doplňuje bývalý historik muzea. Němci ale nechtěli věřit, že Německo kapitulovalo, a dali vyhlásit, že německá armáda na Moravě bude nadále bojovat.
8. května měli Němci Boskovice stále pod správou. Nechtěli nic slyšet o předání moci revolučnímu národnímu výboru. Tolerovali ale vyvěšování československých vlajek a trikolor. Když se ale začala k československým barvám přidávat rudá sovětská vlajka a na náměstí se začali srocovat lidé pro rudé odznáčky, přišel rozkaz k okamžitému vyklizení náměstí. Lidé v několika vteřinách zmizeli v domech.
Ústup Němců pokračoval ještě 9. května. Po osvobozeneckých vojskách stále nebylo v Boskovicích žádné stopy. Zprávy o jejich postupu blíže k Boskovicím se šířily, což v hlavách Němců šířilo čím dál větší paniku. Kolem poledne zajali místní odbojáři skupinu tisícovky unavených vojáků. „Po zvážení situace vyhlásil po 14. hodině revoluční národní výbor rozhlasem, že sovětská armáda postupuje od Skalice nad Svitavou na Boskovice a aby se na radnici dostavili občané znalí ruštinu coby tlumočníci. Tím měli být ustupující Němci donuceni k vyklizení Boskovic,“ dodává Jiří Řezníček. Kolem 16. hodiny se rozšířila zpráva, že na Rovné byly spatřeny sovětské jednotky. Němců se zmocnil panický strach.
Teprve ve večerních hodinách ovšem bylo městu oznámeno, že sovětská armáda je v Protivanově a že s jejím příchodem lze počítat mezi mezi 21. a 22. hodinou. Kolem 22. hodiny přijeli do Boskovic první vojáci, kteří patřili do 1. československého armádního sboru. Asi půl hodiny po nich přijely hlavní oddíly Rudé armády a rumunské armády, které přes Boskovice pokračovaly směrem na Poličku a Svitavy. V Boskovicích zanechaly pouze menší posádku pod velením kapitána Boltunova.
Velitel městské posádky Boltunov byl ještě ten večer zaveden na obecní úřad, kde od přípravného revolučního národního výboru převzal vojenskou správu města. „Mezitím se na náměstí rozléhalo jásavé volání: ‚Sláva ruské armádě, naší osvoboditelce! Ať žije generalisimus Stalin! Sláva prezidentu Benešovi!‘ Upřímná radost a nadšení znovu a nyní již trvale nabyté svobody nebraly konce a nedaly se slovy vyjádřiti,“ stojí v kronice ke konci zápisu o osvobozování. Sovětské velitelství s vojenskou posádkou zůstalo v Boskovicích až do 10. července.
